Události z února 1948 představovaly důležitý zlomový okamžik v historii tehdejšího Československa. Významu procesů, které ve svém důsledku determinovaly směřování země na několik desetiletí, odpovídají jejich velmi četné interpretace.
Dle mého názoru kromě otázek zda šlo o kroky ústavní, nebo neústavní, legitimní či nelegitimní, je zajímavé i hledání odpovědi na otázku, jak a proč došlo k výměně společensko-politického uspořádání, včetně zastoupení politických elit, kdo změny realizoval, jakým způsobem pracoval, existovala-li další alternativa a co by následovalo, kdyby Únor nepřišel. Z jakého důvodu proběhl nenásilně a elegantně, ale události po roce 1949 byly odlišného pojetí.
Poválečná politická reprezentace musela řešit dvě základní otázky. První se týkala zajištění suverenity a bezpečnosti státu. Druhá reflektovala uspořádání politického a ekonomického života země. Zatímco všechny rozhodující politické síly považovaly v letech 1945-1948 za garanta nezávislosti země Sovětský svaz, ve druhé otázce se v mnohých směrech rozcházely. Právě únorové dny na ni jasně odpověděly.
Na základě dnešních době poplatných úhlů pohledu a zjednodušujících schémat tehdejších dějů, jsou události líčeny jako komunistický puč a zničení demokracie. Většinou hovoří, že se komunisté systematicky a dlouhodobě za podpory agresivního a o světovládu usilujícího Sovětského svazu připravovali na převzetí moci v zemi. Prezidentu Benešovi je vytýkána slabost, případně zrada ideálu demokracie. Tzv. Akční výbory Národní fronty a Lidové milice, které byly vytvořeny komunisty v době převratu, byly podle nich v rozporu s tehdejší ústavou a představují důležité faktory, které zřetelně určily charakter převzetí moci komunisty coby protiústavního puče.
Únor je dnes také ryze spekulativně vykreslován, jako spiknutí, které probíhalo coby operace tajných služeb, jenž na základě objednávky zadavatele (SSSR) a se souhlasem mocenského centra protistrany (USA), celou akci uskutečnily. Manipulované i jimi přímo řízené viditelné politické síly státu, včetně veřejnosti, jsou v tomto podání pouhým fíkovým listem zakrývajícím činnost pravého realizátora. Charakteristikou spikleneckých teorií je, že jsou „vždy pravdivé“. Když totiž nejsou důkazy potvrzující pravdivost, je to zdůvodněno jejich ukrytím konspirací.
Podle mého soudu je logické, že natolik významná událost „nespadla z nebe“. Je zasazena do velmi vypjatého mezinárodního i vnitropolitického období. Je prokazatelné, že všechny významné politické mezníky v naší zemi ve 20. století, jak v roce 1918, 1938, 1948, 1968 tak i v roce 1989, pečlivě následovaly siločáry mocenských poměrů ve střední Evropě.
Realizaci pokaždé předcházely dnes již historické události celosvětového významu a únorové dny s nimi rovněž korespondují. Je pochopitelné, že zdroje a hlavní momenty vývoje národně-demokratické revoluce v ČSR v letech 1945–1948 vytváří specifický, společenský proces v důsledku společensko-historického vývoje. Ten vznikl v našich podmínkách na základě jedinečných a neopakovatelných procesů, které byly spoluutvářeny i pohyby na globální politické šachovnici, kdy SSSR spolu se spojenci zvítězil ve II. světové válce. Po ukončení války v Evropě proběhlo setkání představitelů vítězných mocností protihitlerovské koalice v Postupimi, které navazovalo na jejich jednání na Jaltě v roce 1944. Po válce postupně vzrůstalo napětí mezi Sovětským svazem a Spojenými státy, jenž přerostlo v „bipolární svět“ a „studenou válku“.
Hlavní kořeny únorových událostí však lze vystopovat již v domácím předválečném prostředí, silně zasaženém cyklickou ekonomickou krizí konce 20. let a pokračující v letech třicátých. V této době na našem území existuje silné a dobře organizované dělnické hnutí. Po nástupu fašismu v Evropě pak přichází na řadu předválečná léta bojů proti fašismu a za jednotnou lidovou frontu, mezi které se řadí i účast československých interbrigadistů ve Španělsku. Zrada západních spojenců, neakceschopnost buržoazní vlády na podzim 1938, rozbití a okupace republiky nacistickým Německem, představovaly zásadní ránu pro naši zemi. Po vypuknutí II. světové války přichází v prosinci 1943 podepsání Smlouvy o spojenectví, pomoci a poválečné spolupráci mezi SSSR a ČSR (v Moskvě uzavřel E. Beneš). V srpnu 1944 vypuká Slovenské národní povstání, v květnu 1945 Pražské povstání. Těžké válečné oběti našeho národa – kolem 360 000 (přes 30 000 komunistů) a významný podíl KSČ na protifašistickém domácím i zahraničním odboji upevňují autoritu komunistické strany.
Po osvobození země má stát vyspělou průmyslovou základnu, disponuje kvalitními technologiemi a velkým, válkou relativně nedotčeným průmyslem. Realizuje se Košický vládní program, vzniká Národní fronta. Veřejností je všeobecně vnímán drtivý podíl Rudé armády na osvobození ČSR. Dochází ke znárodnění majetku Němců, zrádců, kolaborantů a odsunu Němců (známé pod názvem „Benešovy dekrety“). Jsou znárodněna klíčová odvětví národního hospodářství, startuje poválečná dvouletka. Do roku 1948 je výroba na předválečné úrovni. Je vyhlášena pozemková reforma, přijde osídlování pohraničí a „Milionářská dávka“ – zdanění bohatých.
1946 - KSČ vítězí ve svobodných volbách, Klement Gottwald se stává předsedou vlády.
Uvedené období pochopitelně provází i problémy a chyby. Některé jsou nezávislé na lidském faktoru, jiným bylo možné předejít. Patří mezi ně historické sucho v roce 1947 a následná pomoc ze strany SSSR (samozřejmě politicky využitá). Pokusy o brzdění politických a ekonomických reforem ze strany Národních socialistů, lidovců, na Slovensku od Demokratické strany. V důsledku válečných obětí značný úbytek nejkvalitnějších komunistických teoretiků a funkcionářů. Pod tlakem SSSR je odmítnut Marshallův plán (z východního bloku přijala jen Jugoslávie). Bezhlavé poválečné přijímání členů do KSČ ve snaze vybudovat masovou základnu přináší infiltraci kariéristů i jiných konjukturálních živlů. Objevují se první známky podlézání vzoru SSSR, i když to představitelé Sovětského svazu nevyžadovali, vědomi si jedinečných specifik (vyspělý průmysl, životní úroveň atd.). V jejich zájmu bylo vybudování výstavní výlohy socialismu, jakýsi ukázkový a následováníhodný vzor pro západní Evropu.
I tak však vývoj 45 – léto 1948 představuje brilantní taktický a strategický přístup, tvůrčí aplikace marxistické teorie. Děj formálně startuje 20. února, kdy ministři tří nekomunistických vládních stran podávají demisi a informují o tom ministra zahraničí Jana Masaryka. Ten ji společně s generálem Svobodou odmítá. Sociální demokraté trvají na tom, že nepodají demisi ani se nepřipojí ke komunistům. Gottwald jedná s prezidentem a navrhuje mu přijetí demise a následné doplnění vlády.
V dalších dnech nastává masová podpora komunistického stanoviska, zejména ze strany mládeže, provázená všeobecným nadšením s očekáváním pozitivní změny. Statisícové manifestace, sjezd Závodních rad (odbory) a generální stávka jsou součástí vyvíjeného tlaku na nemocného a oslabeného Beneše k přijetí demise menšiny ministrů. Neexistuje žádný ústavní ani zákonný důvod k jejímu odmítnutí. 25. února je proto přijata a Beneš souhlasí s doplněním vlády podle Gottwaldova návrhu. Ten uvědomuje vedení KSČ a odjíždí oznámit událost davu na Václavském náměstí. Vzniká obrozená Národní fronta. Viditelné lavírování Sociální demokracie ukončí pravděpodobně problematické sloučení s KSČ (zajistilo Fierlingerovo křídlo v ČSSD). V posledním střetu nové moci s Benešem jde o podpis Ústavy 9. května, kterou podepsat odmítá a odstupuje. Prezidentem je následně zvolen Klement Gottwald. V únoru 1948 probíhala jen marginální veřejná podpora nekomunistického politického spektra ze strany části vysokoškoláků a sokolů.
Uvedená etapa vývoje byla uzavřena v roce 1949 IX. sjezdem KSČ, kdy byla přijata Generální linie výstavby socialismu a 1. pětiletka. Gottwald byl v té době již stínem předchozího vůdce, nemocen podléhal stupňujícímu se paranoidnímu chování Stalina. I následkem toho došlo k zahájení přehmatů a deformací, politických procesů, bezbřehého patolízalství k SSSR, atd., ale to je jiný příběh.
Ivan Svoboda