Ve věku 67 let zemřel v měsíci únoru etnograf PhDr. Jan Souček, někdejší ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici a především celoživotní přítel a podporovatel Strážnice. V poslední době se spolupodílel například i na organizaci Festivalu Slunce a svou autoritu neváhal tu a tam využít ve prospěch Strážnice i v nejrůznějších médiích.
Do zaplněné obřadní síně brněnského krematoria se s ním přišli rozloučit spolu s rodinou přátelé z celé republiky i ze Slovenska. Velkou skupinu mezi nimi tvořili právě přátelé, spolupracovníci a oficiální představitelé města Strážnice, kteří takto symbolicky chtěli vyjádřit svůj dík.
„Můj táta byl frajer a tím i zůstal,“ prohlásil o Janu Součkovi v této pietní chvíli jeho dojatý syn Honza. Neformálním, výstižným citátem uvádí svou vzpomínku na Součkovu osobnost novinář Bohumil Hlaváček. Dovolte, abychom ji pro vás, kteří jste jej znali a měli rádi, otiskli zde v takřka plném znění.
“Skutečně, tak jsme ho znali. Žil víc než naplno, měl široké srdce. „Bohatýrské roky, které jsem prožíval ve Strážnici, stály za to,“ napsal mi v jednom z posledních dopisů“pokračuje dále Hlaváček. „vystudoval etnografii na filozofické fakultě brněnské univerzity a po skončení studií přijal práci ve Strážnici na zámku. To pracoviště má teď název Národní ústav lidové kultury. Stal se tam vedoucím oddělení lidového stavitelství, od roku 1978 vedl etnografický odbor, podílel se na koncepci připravovaného strážnického skanzenu – Muzea vesnice jihovýchodní Moravy. Řídil přípravné práce i vlastní budování.
Po odchodu Slávka Volavého byl v letech 1983 až 1986 ředitelem ústavu. Pozoruhodná byla Součkova vědecká práce. Ve své době byly průkopnické jeho studie o pohřebních obyčejích na moravských Kopanicích.
Strážnice je dějištěm proslulého mezinárodního folklorního festivalu a Souček byl v 8. letech střídavě tajemníkem řídicího výboru, místopředsedou, členem programové rady, členem hodnoticí komise. Od roku 1986, po odchodu ze strážnického ústavu, nepřestal pracovat v kulturní oblasti. Věnoval se agenturním aktivitám kolem Prahy. V etnografických kruzích si získal velmi dobrou pověst sborník pro národopis střední Evropy Ethnologia Europae Centralis, který od roku 1992 vydával za své peníze.
„Jeho vydávání mi pomáhá úplně nezblbnout z podnikání, kterým si vypomáhám jako starodůchodce a udržuji i aktivní kontakt s řadou svých kolegů, kamarádů (i kamarádek) z dřívějších dob. Jsem rád, že jsi stále aktivní a ať Ti to dlouho vydrží. Vak budeme v kontaktu.“ Žel, už nebudeme... Honzo, nezapomenu na Tebe. Na tři desetiletí mé spolupráce se Strážnicí.“
Tímto osobním vyznáním svému příteli i k našemu městu končí vzpomínka Bohumila Hlaváčka. A my se k němu připojujeme, s úctou a s poděkováním.
Vděční Strážničané