Mahenovo divadlo v premiéře uvádí (26. II.) hru Havel v zemi čeledínů nového šéfa činohry Martina Františáka v režii nového generálního ředitele Národního divadla Brno, Martina Glasera. Hra má dva podtituly - Příběh devadesátých let naší země. - Moravské drama o zemi, která kdysi křičela „Už je to tady!“ – jen nevěděla co. Režisér tvrdí, že by to měla být dramatická reflexe uplynulých dvaceti let v naší zemi a autor těchto řádků uzavírá, že víc netřeba dodávat.
Reduta premiéruje (19. II.) Černou labuť. Předlohou je knižní bestseller amerického akademika a investičního poradce libanonského původu Nassima Nicholase Taleba v jevištní úpravě Ilony Smejkalové a Braňo Holička, který inscenaci režíruje. Kniha analyzuje fenomén "černých labutí", tj. nepředvídaných jevů a událostí s významným dopadem na život jedince nebo celé společnosti, jakým byl např. teroristický útok z 11. září 2001, fenomenální úspěch společnosti Google či nedávná globální finanční a ekonomická krize. V médiích se autor označuje jako jeden z mála odborníků, kteří nástup krize předvídali. Tvrdí, že příčinou naší nepřipravenosti na podobné zlomové události je především setrvačnost našeho myšlení v podobě přílišné důvěry ve statistiky a prognostiky, přehnaného kategorizování, hledání "logiky" vývoje či soustřeďování se na specifika tam, kde bychom měli přemýšlet spíše v obecných kontextech. Kniha dnes patří k nejdiskutovanějším pracím ve svém žánru. Deník Times ji označil za jedno z nejvlivnějších děl posledních šedesáti let. U čtenářů budí protichůdné reakce. Vzniká otázka zda „postmoderní“ přístup k událostem – vše je náhoda - vysvětluje realitu. Dříve narození si zajisté vzpomenou na „přesné“ prognózy tzv. kremlologů do roku 1988 prezentované v západních médiích o budoucím vývoji bývalého SSSR a Východního bloku. Zcela odlišné byly signály budoucího vývoje, jež se už tehdy daly identifikovat. Nastoluje se tak otázka o úloze médií publikujících zavádějící informace. Bude velmi zajímavé co se inscenátorům z knižní předlohy podaří vytěžit.
Městské divadlo na Hudební scéně premiéruje (7. II.) Skleněný pokoj. Jde o jevištní zpracování stejnojmenného románu Simona Mawera, zasazeného do vily Tugendhat, nominovaného na prestižní britskou literární cenu – The Man Booker Prize. U čtenářů literární předloha budí kontroverzní reakce. Část ji označuje za Červenou knihovnu a diví se nominaci, část je nadšena jak kniha přibližuje dějiny Brna a 1. ČSR. První část čtenářů kritizuje jednoduchý syžet knihy, druhá část obdivuje styl knihy zručně napsané, ale dějiny 1. ČSR zná spíše z filmů pro pamětníky v ČT. K tomu lze říct pouze tolik - dějiny Brna, vily a 1. ČSR jsou interpretovány značně svérázně - realita byla zcela jiná. Vila hned po výstavbě byla objektem kritiky funkcionalisty Karla Teigeho jako „modernistický snobizmus a obnovené vydání barokního splendidního paláce – sídla novodobé finanční šlechty“, což jí nic neubralo na ceně. Státní léčebný ústav ve vile, zmińovaný v románu jako její úpadek, zachránil objekt v původní podobě před devastací. Stalo se tak díky osvíceným lékařům ústavu a později Dětské nemocnice. Brněnští funkcionalističtí architekti, např. Bohuslav Fuchs, zachránili nábytek vily. Autor těchto řádků si jako dítě ve vile napravoval skoliózu a v době vševládné sorely mu funkcionalismus a obdiv k němu uvízl pod kůží po celý život. Jako dospělý se setkal se s paní Gretou Löw Beerovou Tugendhatovou, která vilu a bydlení v ní jako její investor glorifikovala, zatímco jeden z jejich synů nemohl vile a bydlení v ní přijít na jméno. Je úsměvné jak vidí západní autoři střední Evropu. Přesně jak napsal Milan Kundera - pletou si zeměpisné pojmy, včetně historiků, kteří hází do jednoho pytle Jemeljana Pugačova a Jana Husa. Britský učitel angličtiny na brněnské věhlasné jazykové Berlitzově škole přijel do Brna v roce 1947 v kožichu a vyzbrojen puškou. Očekával polární zimy a chystal se lovit medvědy. Nejedná se o vtip, ale o skutečnost, která dokresluje vidění střední Evropy a Československa očima Brita, jehož zemi sedm let před jeho příjezdem uhájili českoslovenští letci před nacistickou invazí. Vzniká otázka jak bude román interpretovat zkušený Stanislav Moša. Zda bude reflektovat pokračování příběhu vily Tugendhat. Ze zachráněného interiéru vily nechal bývalý ředitel Moravské galerie Marek Pokorný v roce 2007 protizákonně vyvézt do zahraničí vzácnou plastiku sochaře Wihelma Lehmbrucka. Bývalí majitelé plastiky ji nechali vydražit v londýnské aukční síni Sotheby za „pouhých“ 42 milionů korun.
HaDivadlo reprízuje (18. II.) Kafkův Zámek s podtitulem Autorský scénický experiment Ivana Buraje a Dagmar Radové - analýza „nové“ totality dneška, inspirovaná posledním románem Franze Kafky Zámek. Soudě dle kritických ohlasů - na syžetu Kafky jde snad o pokus o pojmenování současného systému „oligarchie zbohatlíků na niž volič nemá žádný vliv.“ Potud citát politologa Ivana Hoffmana.
Divadlo Husa na provázku premiéruje (6. III.) Haškova Švejka pod názvem Mein Švejk v jevištní úpravě Miroslava Oščatky a v režii Jana Antonína Pitínského. Jde o inscenačně odvážný čin. Stačí připomenout výčet filmových zpracování včetně posledního poměrně zdařilého filmu Karla Steklého z roku 1956. Vzniká otázka jak geniální světově proslulý román převést na jeviště – přesněji co z jeho mnohovrstevnatosti zůstane a nezbývá než divákovi přát, aby svého hrdinu vůbec poznal.
Divadlo Buran Teatr reprízuje (28. II.) v sále Stadionu na Kounicově špionážní komedii 39 stupňů. Původně jde o špionážní román Johna Buchana z roku 1915 zfilmovaný v roce 1935 Alfredem Hitchcockem. Do divadelní podoby ji převedl Patrick Barlow a od roku 2006 se v Criterion Theatre v londýnském West Endu hraje nepřetržitě dodnes.
Divadlo Radost uvádí (12. II.) po lednové premiéře ve Slováckém divadle hudebně vědecko taneční zábavnou revue nazvanou Claudio Monteverdi a české země s hosty Tanečním souborem Hradišťan a komorním souborem staré hudby Societas Incognitorium. Jde o výpravný projekt na téma Monteverdiho cesty přes Moravu až do Prahy a opírá se o zatím nezveřejněné nové poznatky o působení Claudia Monteverdiho v českých zemích. Autoři jsou Ladislava Košíková a Eduard Tomaštík a slovem provází Ph.D. Pavel Sýkora. Ani zasvěcená hudební veřejnosti neví, že italský hudební génius Claudio Monteverdi (1567 – 1643) v mládí navštívil české země. Ve službách mantovského vévody Vincenza Gonzagy se účastnil v letech 1595 - 1599 tažení proti Turkům, kteří v Uhrách dobyli pevnost Sziget a blížili se k další uherské strategické pevnosti Ráb. Situace byla podobná dnešní, kdy Islámský stát stojí na hranicích Turecka, v 16. století dobýval islám srdce Evropy. Gonzagova vojenská družina se připojila k armádě Rudolfa II. a skladatel Monteverdi byl, dle dobových zvyklostí, součást dvorské reprezentace. Nově objevené prameny z českých a moravských archivů umožnily zrekonstruovat Monteverdiho cestu od Vídně přes Znojmo, Prahu, Brno, Kroměříž a Strážnici až do Rábu. Objasnily se tak okolnosti vzniku několika skladeb Monteverdiho i některých jeho kolegů. Turecký vliv v hudbě však pokračoval. Ještě téměř po 200 letech napsal Mozart Sonátu pro klavír „Alla Turca“ A dur, kde parodoval hudbu nepřítele Evropy. Po 250 letech mělo instrumentální složení tureckých vojenských orchestrů vliv na vznik evropských dechových hudeb.
Divadlo Polárka premiéruje (14. II.) Děvčátko Momo a ukradený čas. Jde o jevištní úpravu knihy Michaela Endeho - autora světoznámého Nekonečného příběhu o děvčátku, které přemohlo zloděje času.
Divadelní studio V reprízuje (21. II.) Vančurova vděčného Kubulu a Kubu Kubikulu. Za všechny zpracování literární předlohy stačí připomenout animovaný televizní seriál Zdeňka Smetany, z roku 1988 vysílaný v rámci Večerníčku.
Hudebně-dramatická laboratoř JAMU Divadlo na Orlí premiéruje (13. II.) muzikál Na dno kmenových autorů Ensemblu Opera Diversa Pavla Drábka a Ondřeje Kyase. Jak praví text upoutávky - jde o příběh o přechodu od okouzlené reality školy k magickému světu muzikálu, který vznikl na míru absolventskému ročníku.
Scéna Divadelní fakulty JAMU Studio Marta reprízuje (19. 20. II.) inscenaci Adam 2.0. Jde o kontroverzní téma transhumanismu - vize budoucí inteligentní rasy, ve kterou se lidstvo vyvine za pomoci nejnovějších vědeckých objevů a nahradí tak současného člověka. Motivace je stejná jako v náboženských učeních počínaje starověkem a u alchymistů – nesmrtelnost. Není divu, že časopis Foreign Policy označil směr za nejnebezpečnější ideologii světa. Pak je jen krůček k spikleneckým hypotézám na internetu, dle nichž má zeměkoule omezené surovinové a potravinové zdroje, ale vystačí pro „Zlatých 150 milionů“ ovládajících technologie - čti VIP, ostatní populace, ne tak intelektuálně a fyzicky vybavená, bude početně omezená pracovní síla, zbytek do dnešních cca 6 - 8 miliard světové populace bude určena k likvidaci válkami a nemocemi ať umělého či přírodního původu.
Hudební fakulta JAMU uvádí (20. II.) neobvyklé kytarové kvarteto, které uvede se sólovými houslemi místo orchestrálního doprovodu Koncert pro housle a orchestr č. 2 d moll Maxe Brucha a Dvořákovu Romanci pro housle a orchestr f moll. Na programu koncertu (23. II.) je Mozartova Koncertantní symfonie pro hoboj, klarinet, fagot, lesní roh a orchestr Es dur a interpretačně náročný Koncert pro lesní roh a orchestr č. 2 Es dur Richarda Strausse. Program koncertů lze označit jako dramaturgické lahůdky.
,
Brněnská Filharmonie uvádí koncerty ke 100. jubileu narození skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové. V krátkém životě zazářila jako meteor a se svou rodinou opsala osud 1. ČSR. Její strýc legionář, v roce 1938 velitel tankového vojska československé armády, emigroval přes Francii do Londýna. Její otec skladatel Václav Kaprál s manželkou byli za protektorátu vězněni ve Svatobořicích v Internačním táboře pro příbuzné osob české národnosti, které za války uprchly do zahraničí, jak zněl jeho oficiální název. Ve skutečnosti se jednalo o mírnější verzi koncentračního tábora. Důvod věznění byl pobyt dcery v nepřátelském státě – Francii. Na následky věznění umírá Václav Kaprál v roce 1947. Vitulka umírá v 25 letech ve Francii v červnu 1940 v dramatických chvílích, kdy nacistická tanková čela přeřezávala zemi. Do širšího povědomí kulturní veřejnosti se skladatelka dostává knihou Jiřího Muchy Podivné lásky v roce 1988. Do té doby znala část z jejích 40 opusů, jež za krátký život vytvořila, jen zasvěcená hudební veřejnost. Její památku udržovala její matka Viktorie Kaprálová - Uhlířová, která pěveckou kariéru obětovala manželovi a dceři. Autor těchto řádků sedával s paní Kaprálovou na koncertech JAMU a v létě ji vídal na Třech Studních, kde polními květinami zdobila Vitulčinu studánku, nazvanou podle dcery. Na rozdíl od koncertů chodila na Třech Studních v sepraných letních šatech. První generace obyvatel rekreačních objektů na Vysočině šetřila v duchu 1. ČSR. Byla majitelkou vilky, kterou nechal postavit Václav Kaprál v roce 1934. Vilku Na Třech studních, intelektuální a hudební středisko, kam zajížděli Vítězslav Novák a Bohuslav Martinů, věnovala Viktorie Kaprálová v 60. letech 20. století Českému hudebnímu fondu pro rekreaci hudebníků. Střídali se tam brněnské i pražské hudební osobnosti. Pisatel těchto řádků tam potkával brněnského muzikologa Rudolfa Pečmana, jehož univerzitní přednášky byly ve skutečnosti esejemi, např. na téma vývoje sonátové formy. Hudebníci a muzikologové z vilky zmizeli po roce 1989. Špatně ošetřenou smlouvou s Českým hudebním fondem po roce 1990 se vilka stala běžným penzionem, který pronajímá pokoje za tržní ceny. Z minulosti zbyla jen pamětní deska Václava Kaprála a Vitulky Kaprálové a kenotaf Vitulky. Je to symbolický hrob - kovový křížek z jejího hrobu ve Francii. Stejné kenotafy mají námořníci ztracení na moři a horolezci, co zmizeli v horách. Co zbylo je její popel uložený na Ústředním hřbitově, životní příběh a hudba. V Besedním domě zazní (17. II.) Variace na zvonkovou hru kostela St-Etienne du Mont v Paříži op. 16. Okolnosti jejího vzniku uvádí Jiří Mucha v knize Podivné lásky. V Janáčkově divadle bude uvedena (19. 20. II.) Vojenská symfonieta - reakce skladatelky na vojenské ohrožení Československa nacistickým Německem.
Kino Art uvádí (13. 16. II.) Kód Enigmy z produkce USA/VB 2014 s tématikou poválečného osudu autora stejnojmenného luštitelského stroje – elektromechanického počítače, který louskal nacistické šifry a napomohl vítězství spojenců. Skutečností je – Alan Turing nebyl jediným konstruktérem Enigmy. Jeho osud je mediálně zajímavý pro jeho odsouzení za homosexualitu v roce 1952 – dnes frekventované módní téma. Festival nazvaný Severská filmová zima (17.-20. II.) je letos druhou přehlídkou skandinávských filmů a koná se po páté. Vzpoura v Kautokeinu (17. II.) z produkce Dánsko / Norsko / Švédsko 2008 vypráví o vzpouře Laponců proti norské místní správě v roce 1852. Od té doby se z Laponců stala v Norsku a Švédsku hýčkaná minorita. Dánský Qivitoq (17. II.) ověnčený Zvláštní cenou poroty MFF Cannes 1957 a Oscarem 1957 zopakuje filmový zážitek pro dříve narozené z tehdy exotického Grónska a další dva dánsko-grónské filmy Srdce světla (20. II.) z roku 1998 glorifikuje tradiční grónský způsob života, horor Stíny v horách (18. II.) je vůči tradičnímu grónskému způsobu života kritický. Švédská Cena za pól (17. II.) je dokument z roku 2006 o pravnukovi Roberta Edwina Pearyho, který se vydává po stopách svého pradědečka, amerického polárníka, snad prvního člověka na severním pólu. Na začátku 20. století se konal závod o prvenství na pólech. Situace se dá srovnat se závodem velmocí v druhé polovině 20. století o prvenství v kosmu s jediným rozdílem. Začátkem 20. století šlo o prestiž, ve druhé polovině 20. století šlo o skryté závody ve zbrojení využívající kosmický výzkum. V roce 1909 byl spor o prvenství na severním pólu mezi Pearym a Frederickem Cookem velkou aférou v USA a ve světě. Peary investoval velkou částku do výpravy a musel proto vyhrát. Cook žil mezi Eskymáky a jako lékař si získal jejich důvěru. Jeho skromně vybavená výprava se v doprovodu dvou Eskymáků vydala k severnímu pólu a údajně ho dosáhla 21. IV. 1908. Podle jeho tvrzení se dostal na místo, nad kterým slunce nezapadalo, ale opisovalo kolem něho kruh, což považoval za severní pól. Oficiální objevitel severního pólu Peary se na pól dostal 6. V. 1909. Dle nynějších měření na pólu nebyl ani Cook ani Peary, ale oba výkony si zaslouží uznání. Na jižním pólu obětoval život Angličan Robert Falcon Scott s bohatě vybavenou výpravou, která měla uspět z politických důvodů. Velká Británie byla největší námořní a koloniální velmocí. Skromně vybavená norská výprava Amundsenova nebyla favoritem. V tomto případě se jednalo se zviditelnění nově vzniklého státu. Zvítězil Roald Amundsen a na jižním pólu stanul 11. XII. 1911. Měl štěstí na počasí a dost tažných psů, které cestou zpět konzumoval. Scott vsadil na techniku, která zamrzla a poníky, nepoužitelné v hlubokém sněhu. Z prestižních důvodů se výprava vydala k pólu s lidskými tahouny saní a stanula na něm 17. XII. 1912. Na cestě od pólu měli špatné počasí, nenašli zásobovací základnu, hladoví a vyčerpaní zmrzli.
/V/