17. listopad 1939 – pro nás, kteří jsme chodili do školy ještě za socialismu datum zcela jasné – zavření vysokých škol, smrt Jana Opletala, první mrtví a zavření - Mezinárodní den studentstva. Pro studenty současné den jako každý jiný.
Ve čtvrtek 14. listopadu se u památníku (národní kulturní památka evropského významu) v Kounicových kolejích sešlo jen pár desítek lidí, aby se poklonila památce studentů brněnské techniky, kteří jako jedni z prvních pocítili na vlastních bedrech co dovedou nacisté, kteří jen několik měsíců předtím okupovali zbytek Československa. Pietní akt tradičně pořádala MO Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) ve spolupráci s Univerzitou obrany. Čtveřice jejich studentů prvního ročníku byla také jediným zastoupením současné mladé a zejména studentské generace. Žel ani oni o tom, co se zde stalo, a proč tady vlastně jsou, příliš nevěděli. Na následujícím shromáždění jsem poslouchal referát a přemýšlel nad slovy 94-letého Josefa Styxe, který naléhavě vyzýval přítomné i nepřítomné, abychom udělali vše proto, aby tento den a všechny další po dobu okupace, stejně tak jako oběť Jana Opletala – jednoho z 360 tisíc lidí, kteří zahynuli rukou nacistů za okupace nebyla zapomenuta. Nemyslím si, že toho můžeme moc učinit. Ne, nejsem pesimista, ale chyba je jinde – v tzv. politických a společenských polistopadových elitách, které ovládli naši zemi. V lidech, kteří by si zasloužili daleko zemitější pojmenování, neboť nesmí být elitou ten, kdo rozbije a rozkrade republiku, nesmí být elitou ten, kdo se klaní potomkům vrahů národa, nesmí být elitou ten, kdo se přičiní o to, aby se na školách přestali učit dějiny vlastní země! Těžko za takové situace vinit současné studenty z nezájmu a neúcty, když o tom snad dosud ani neslyšeli. Naopak musíme být vděčni i za to, že dnes existují alespoň dvě školy – Vojenská střední škola v Moravské Třebové a Univerzita obrany v Brně, kde se historii učí všechny studenty, a o tradicích a vlastenectví se nejen mluví, ale také na nich staví. Co tedy udělat, a jak ven z morální a vzdělanostní bídy? Odpověď je jednoduchá – vyměnit elity takzvané za skutečné. Jednu z příležitostí, která se nám nabízela, jsme opět zahodili. Parlamentní volby mohly rozhodnout. Nerozhodly... Šanci na reparát – a opakovanou, máme už v příštím roce. Třeba se však na ni náležitě připravit a pak začít konečně vymetat špínu, která se nám usídlila ve všech koutech! Jen chtít je třeba. Je už nejvyšší čas.
Tibor DÁVID
Foto autor