„Společnost soudobé Anglie je zřejmě vedena dvěma sílícími pocity, a sice touhou po majetku coby nástroji k dosažení světských rozkoší, a vratkou, bezútěšnou a skličující nejistotou, jaká cesta povede za štěstím příště.“
„Těžkosti provázející boj o přežití, hromadění lidí ve větších městech, celosvětová posedlost výrobními postupy těch nejšpinavějších odvětví, nutnost člověka podřídit se puntičkářským a až příliš složitým zákonům, to vše přináší tyto nevyhnutelné následky... myšlenky lidí se dnes a denně obracejí k otázkám peněz a k otázkám hodnoty peněz... přemíra pocitů nejistoty, trvalá úzkost, absence radosti, zejména pak rodinného štěstí, vyvěrající z problémů a nejistot stran prostředků existenciálního zabezpečení, vedou k zahořklosti a zraňují srdce; člověka vhánějí buď do tenat zákeřného a krutého požitkářství, či vzrušeného fanatismu.“
List Athenaeum, 26. říjen 1839, s. 804.
(Citováno z knihy: DAVENPORT-HINES, R. Honba za zapomněním: světové dějiny narkotik : 1500-2000. 1. vyd. v českém jazyce. Praha: BB art, 2004, 503 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-7341-202-0. Str. 49.)
Ano, je tomu skutečně tak – citovaný text byl napsán před 175 lety (běhá z toho mráz po zádech, není-liž pravda?) a popisuje společnost, jak ji v té době reflektoval i Marx. Od té doby prošla kapitalistická civilizace etapou určité humanizace sebe sama, protože si kapitalisté uvědomili (možná i na základě četby Marxe), že budou-li vykořisťovat pracovní sílu přespříliš, mohou na to krutě doplatit. Posléze, v době soupeření Východu a Západu, bylo třeba udržet lid na své straně a dbát na solidní míru životní úrovně.
Studená válka však skončila, výroba se zhusta přesunula do zemí s levnou pracovní silou, čímž ztratila na váze hrozba generální stávky, a zmizela konkurence v podobě jiného společenského uspořádání. Kapitalismus zaštiťovaný neoliberální ideologií se tak vrací ke svým kořenům a ruku v ruce s tímto procesem regreduje i stav společnosti. Jedinou možnou odpovědí na tuto situaci je také návrat ke kořenům, totiž k Marxovi, k myšlenkám, jež jsou dnes aktuální přinejmenším stejně jako v polovině 19. století.